Taková nula!

02.12.2008 21:36

 

Manželova rodina ve mně viděla nulu. Láska, kterou jsem svému manželovi dala, nestačila. Záhy se projevil rozdíl. Já, pouhá středoškolačka a on budoucí inženýr. Předsudky a pýcha nás rozdělily a uvrhly mne v mladém věku do osamělosti. Ale všechno se obrátilo. Bohužel, rána byla hluboká, že jsem ztratila schopnost milovat toho, kdo o mou lásku opravdu stál.Utápěla jsem se v nepřátelství k sobě samotné a tím i ke svému okolí.***

Když jsem se rozvedla s Liborem, bylo mi pětadvacet let. Naše manželství trvalo pouhé tři roky. Vletěli jsme do vztahu, který byl hned zpočátku odsouzen k zániku, protože Libor studoval vysokou školu a já jsem měla po střední a hned jsem nastoupila do práce. Rozdělilo nás mnoho věcí, ale hlavně to, že Libor trávil hodně času se svými kolegy z fakulty a já na něho čekávala dlouho do noci sama. Vracel se opilý a vyžadoval na mě sex, což se mi protivilo. Rozvod trval krátce, jeho otec to dovedl zařídit, stejně jsem nebyla pro Libora vhodná žena, jak pravil, protože jsem neměla patřičné vzdělání. Taková jednoduchá holka, řekl s pohrdáním. Stačila tato krátká věta a ranila mne víc, než jsem to dokázala v té chvíli pochopit. V očích těchto lidí jsem byla prostě jen nula. Proto jsem ztratila muže, kterého jsem milovala a ztratila jsem i mnohem víc – sebeúctu.

Moji rodiče už v té době byli staří a sami potřebovali pomoc, takže jsem se neměla komu se svými pocity a problémy svěřit. Zpočátku to bylo hodně, hodně těžké se vyrovnat se svými ranami. Vedla mne jen touha něco dokázat. Sobě i druhým. Ale za tím, vším bylo nepřátelství k lidem i k sobě samotné. Stylizovala jsem se tedy do osobnosti, o kterou se dá opřít v těžkých chvílích a která si nevyžaduje téměř žádnou zvláštní pozornost. Okázalost, tak se to dá nazvat pravým jménem. A proto jsem se někdy cítila na samém dně sil, protože uvnitř sebe samé jsem byla jiná. Póza, kterou jsem si zvolila, byla prostě nepravá. Kompenzovala jsem si pocit vlastní bezvýznamnosti a nicotnosti obětavostí a hledala sama sebe tam, kde jsem se nenacházela.

V tom roce, kdy se začíná příběh odehrávat, byla taková divná zima. Už několik dní trvala inverze a padal mrznoucí déšť. Na chodnících bylo kluzko. Zrovna jsem šla od rodičů, kterým jsem přinesla nákup, aby nemuseli ven a já přemýšlela, zda si nemám raději zavolat taxík, abych si cestou nezlomila nohu. V práci jsem měla spoustu úkolů a nebylo nikoho, kdo by to za mne udělal. Všechno viselo na termínech. A zrovna v té době nebyla dobrá situace, protože náš šéf se rozváděl a všechny svoje špatné nálady přenášel na nás, řadové pracovníky.V těchto smutných myšlenkách a obavách jsem šla opatrně po chodníku a všimla jsem si při tom chabém osvětlení, že proti mně jde jaká tmavá vysoká postava. Než jsem se nadála, tak ten člověk uklouzl a vykřikl. Podle svých možností jsem běžela k němu Na ulici nebyl nikdo a já se v první chvíli bála, že ho neuzvednu a nebudu umět pomoci, pokud si zlomil nohu.

"Stalo se vám něco?" zeptala jsem se a sklonila nad ním.

"Myslím si, že jsem si vyhodil kotník."

"Alespoň vám pomohu, abyste se posadil a zavolám sanitku."

"Asi nic jiného nezbude."

Vší silou jsem ho táhla, aby se posadil a šla do nedaleké budky zavolat první pomoc. Pak jsem se k němu vrátila.

"Pojedu s vámi do nemocnice."

"Jste moc hodná. Určitě mne ještě dnes pustí domů."

Zachvíli přijela sanitka. O řekl, že jsem jeho doprovod a tak jsem směla jet s ním vzadu v tom prostoru pro pacienty.

Až tehdy jsem mu viděla do tváře. I když měl rysy pokřivené bolestí, byl velmi hezký, mnohem starší než já a příjemně voněl.

Je vám líp?" zeptala jsem se a přitáhla mu kabát k tělu, protože v sanitce bylo chladno.

"To víte, hlavně, že jsem se dostal z té ulice,. Bůh ví, jak bych tam dlouho ležel, kdybyste nešla náhodou okolo."

Stiskl mi ruku a já se na něho usmála.

Sanitka rychlé pomoci vjela do bran nemocnice. Vyložili ho a já šla za nosítky. Na přijmu vyndal z náprsní kapsy svůj občanský průkaz a chvíli jsme seděli na lavici. Velmi ho to bolelo, ale nenaříkal. Jen to bylo vidět na očích.

"Tak pojďte," řekl lékař, který konečně vyšel z ordinace. Ačkoliv jsem byla proti němu jako nic, přesto jsem ho podpírala ze všech sil.

Vyšla jsem z ordinace a čekala na něho, protože jsem věděla, že nám sanitku už nedají a o odvoz se budu muset postarat já.

Předpoklad byl správný. Zavolala jsem taxi a doprovodila jsem ho k domu.

Bylo čím dál horší počasí a snad vytušil, že bych a tom náledí mohla dopadnout jako on, tak, aniž jsem se zmínila, zaplatil taxikářovi cestu do mého domova. Už jsem nasedala, když mi ještě stačil strčit do ruky vizitku, kterou jsem s díky přijal a strčila si ji do kabelky.

Ani jsem se na ni pořádně nepodívala, protože následující dny jsem měla hodně práce a celá ta historka se mi skoro vykouřila z hlavy. A pak se nějak okolnosti spikly a já jsem ho potkala na ulici, když jsem ještě spěchala s dopisy na poštu.

"Rád vás vidím, slečno," řekla vřele mi stiskl ruku.

"Co noha?" zeptala jsem a stisk jsem mu opětovala.

"Jo, lepší se to. Ještě to trochu cítím. Máte na spěch, že?"

"Musím ještě na poštu."

"Půjdu kousek s vámi a pak si půjdeme někam sednout, co říkáte?"

Souhlasila jsem. Už dlouho jsem s nikým nikde nebyla a kus řeči a situace v práci mne natolik zaměstnávala, že jsem si ani nedopřála jakou pěknou a klidnou procházku.

"Abych se vám představil. Jmenuji se Rudolf Hanýsek."

"Radka Hlaváčková."

Usmáli jsme se na sebe a on objednal kávu a zákusky.

"Dnes je docela pěkně, A vy pracujete tak dlouho?"

"No, to víte, Tak to chodí v s.r.o," usmála jsem se.

"A co tam děláte?"

"Obyčejnou kancelářkou sílu. Mám ekonomku, jsem navíc po rozvodu, tak to tluču jak to tluču."

Pokýval hlavou a na nic se mně neptal. Popíjel kávu a pak si zapálil doutník.

"Přemýšlela jste kdy o tom, že byste mohla studovat vysokou školu a mít dobré postavení?"

"To víte že ano, ale myslím si, že je pro mne pozdě."

"Nikdy není pozdě."

Zase si potáhl z doutníku a podíval se mi do očí.

"Změnit osud se smí. Podlehnout mu se nesmí. On sám na to čeká, co s ním uděláte. A někdy je člověku příznivě nakloněn."

"Moc vám nerozumím."

"No, někdy se člověku v určité životní situaci zdají některé věci nedosažitelné. Ale je to jen zdání. Možná, za pět let tu budu sedět s vámi v úplně jiné situaci a vy nebudete ai vědět, jak to všechno najednou proběhlo."

"A vy si vymyslíte, že budu pak šťastnější?"

"No, to nevím, ale rozhodně se změní mnoho věcí ve vás prospěch."

"Neumím si to ani představit."

"Připravím vás na přijímací zkoušky a právnickou fakultu," řekl najednou.

"Já a práva?" podivila jsem se.

"Nebojte se ničeho, slečno, Vklouznete do toho jako do norkového kožichu. Tak snadno. Není to nic tak světoborného. Jen to chce pevnou vůli a obětovat tomu čas. Co říkáte?"

Zamyslela jsem se. A pak jsem přikývla. Mému rozhodnutí totiž přispěla vzpomínka na to, co tehdy řekl Liborův otec a konečně jsem dostala šanci něco dokázat a své bolestné pocity vlastní nicotnosti smazat.

Byla to velká dřina, ale Rudolf me stále povzbuzoval a já ho nechtěla zklamat. Někdy jsem si myslela, že si hrajeme na Pygmalion, ale také jsem tušila, že mi chce vrátit to, co jsem pro něho tehdy v noci udělala. Byl to omyl. Nic mi nevracel, ale dával novou šanci prožít plnohodnotný cit. Já jsem to však tak nechápala.

"Jsi přijatá," řekl mi po přijímacích zkouškách do telefonu a já byla tak šokovaná, že jsem jen zakoktala – děkuji.

Když jsem tuto novinku běžela sdělit rodičům, byli štěstím bez sebe a maminka mi pořád dokola říkala, holka, já věděla, že z tebe jednou něco bude. Ale bohužel, nedočkali se mé promoce. Jejich náhlá smrt mne zranila a když jsem se v slzách s nimi loučila, ztrácela jsem pocit bezpečí a nabývala jsem pocit, že jsem nyní vyvržená na svět bezbranná a zranitelná.

To byl však jen začátek. Rudolf stál při mně a stále mi připomínal, že je osud pouze v mých rukou. Za dva roky Rudolf náhle zemřel a já měla pocit, že jsem na světě úplně sama. Ani jsem netušila, že mne ustanovil jedinou dědičkou, protože neměl žádné děti a nikdy nebyl ženatý a já, s čerstvým diplomem v ruce, jsem vcházela do své vily, obklopené zahradou a zařízené nádherným nábytkem. Připadala jsem si jako v pohádce Tisíce a jedné noci a měla jsem jen strach, že se ze všeho probudím a zase budu sedět v té špinavé kanceláři a psát ty dopisy začínající "Vážený zákazníku". Ale přesto jsem posléze ještě složila rigorózní zkoušky a advokátní zkoušky a začala provozovat soukromou praxi.

Přemýšlela jsem, proč to všechno udělal. Nikdy se ani slovem nezmínil o důvodech své náklonnosti a vždycky se ke mně choval jako přítel. Ale vlastně – nikdy jsme nehovořili o soukromých věcech a já, bohužel, jsem se ho nikdy na nic neptala. Jinak bych se už dřív a hlavně včas dozvěděla to, co vyplulo na povrch nyní, když jsem odemkla zásuvky jeho stolu. V první byly desky s nejrůznějšími smlouvami a dokumenty, které on vybavoval a až v nejspodnějším ležela krásně vyřezávaná kazeta. Otevřela jsem ji. Byla plná neodeslaných dopisů. A ty dopisy byly všechny psány mně. Nemohla jsem to pochopit. Každý den jeden list plný nádherných citů a procítěných slov. Četla jsem je a plakala. Uvědomovala jsem si, jak jsem byla slepá a hloupá, že jsem nepoznala jeho lásku a všechno, co pro mne dělal, jsem považovala za akt přátelství. Uvažovala jsem o tom, že ty tři roky mého nepovedeného manželství s Liborem snad otupilo mé city natolik, že jsem nebyla schopná je rozeznat. Nikdy se mne nedotkl a nikdy mi neřekl žádné slovo, z kterého bych mohla usuzovat, jak mne hluboce miluje, ale on mi to dokázal tím, že se o mne tak postaral a pomohl mi získat postavení i klid.

Bože, kdyby se stal zázrak a všechno se vrátilo zpět.

Ne, nebyla bych o nic víc schopná mu předat víc, než jsem předala. A pro něho to tolik znamenalo.

Snad jsem neměla nikdy tu zásuvku otevřít a objevit jeho tajemství, které mi nikdy sám nesdělil a já mu nedala příležitost projevit více, než přátelství. Nebylo to tak jednoduché. Začala jsem se jím zabývat víc, než to bylo vhodné a únosné a ve spánku se mi zjevovala jeho podoba a některé útržky rozhovorů, které jsem spolu vedli. Každý večer jsem zkoumala dopisy a měla jsem pocit, že jsou pro mne důležitější, než všechno ostatní. Musel vědět, že na ně dřív nebo později přijdu. Za krátkou dobu jsem byla přesvědčená, že je neměl nikdy psát a já jsem je neměla číst. Cítila jsem totiž vinu, že jsem nepochopila jeho city a nikdy jsem je neopětovala za to všechno, co pro mne udělal. Den po dni jsem strádala výčitkami víc a víc, protože jsem byla sama. Našla jsem si další kompenzaci pocitu prázdnoty a vnitřní nicotnosti. Práce. K té jsem se upnula tak, že jsem propadala workoholismu. Moje nervové vypětí se stupňovalo a pocit zodpovědnosti přerůstal ve strach, napětí a nesnesitelný vnitřní tlak, až jsem musela navštívit jednoho dne lékaře.

"Paní doktorko, vaše problémy já plně chápu. Nejste sama, kdo je má. Jestli chcete, doporučím vám jednoho specialistu, který vám pomůže a poradí, protože pokud se z toho vzpamatujete, budete naprosto v koncích a můžete řemeslo pověsit na hřebík."

Jistě každý pochopí, že jsem návštěvu psychiatra považovala za něco ostudného a současně jsem si uvědomovala, že v tomto stavu nemohu dál dělat tak náročnou práci. Byla jsem jak v kleštích a v určitých chvílích jsem litovala, že jsem to všechno podstoupila a došla až sem, téměř ke zdi, kterou nevede žádná cesta. První, co jsem udělala, že jsem dopisy spálila a zlikvidovala jsem všechno, co po něm v domě zbylo. Zkoušela jsem, jestli to bude pro mít nějaký význam. Namlouvala jsem si, že ten dům patří jen mně a že on prostě z tohoto světa vymizel. Všechny ty sny byly jen přeludy a já přeci musím žít normálně. Přesvědčovala jsem samu sebe a hledala v sobě sílu v to pevně uvěřit. Myslela jsem si, že jsem v pořádku, ale mé okolí bylo jiného mínění. A když jsem nechtě slyšela pár poznámek o tom, že jsem nějaká divná, konečně jsem se odhodlala a zkusila jsem zavolat na linku důvěry. Chvíli to tam zvonilo, až někdo zvedl telefon. Byl to příjemný mužský hlas a já nedokázala ze sebe vypravit nic kloudného, aby mohlo začít konstruktivní rozhovor. Omluvila jsem se a tu noc jsem cítila, že mne opouštějí životní síly. Ráno jsem nebyla schopná vstát a s posledními silami jsem si zavolala rychlou pomoc. Ještě jsem slyšela kroky a pak jsem upadla do bezvědomí.

Ne, nikdo to nemohl pochopit, co se ve mně dělo. Střídavě jsem slyšela zvuky kolem sebe a střídavě jsem upadala do mrákotného spánku, v kterém jsem si uvědomovala sama sebe, ale jinak nic. Nelze to popsat. Nelze to ani namalovat. Když jsem se probudila, první, co jsem spatřila, byl nemocniční pokoj zalitý sluncem, z jehož okna se linulo sluneční světlo. Byla jsem tam úplně sama. Nade mnou byl stojan a v něm zasazená láhev s tekutinou, která rytmicky odkapávala do mých žil.

"Tak jste se konečně probudila?" zeptal se me doktor, který se objevil ve dveřích.

"Jmenuji se Starý a jsem váš ošetřující lékař. Chcete si promluvit?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Vy nemáte žádné příbuzné?"

"Ne," vypravila jsem ze sebe.

"No, paní doktorko, vaše diagnóza není zlá. Prostě jste se nervově zhroutila. Příčinu však znáte jen vy. Nikdo z vašeho okolí na vás nic zvláštního nepozoroval. Ještě si tu pobudete a až budete chtít, tak si promluvíme.Čím dřív toho budete schopná, tím půjdete dřív domů. Jasné?"

Přikývla jsem na znamení souhlasu.

Po třech dech jsem mu začala vyprávět všechno, co jsem prožila za posledních pár let a o smrti Rudolfa a dopisech a své práci. Soustředěně mne poslouchal a až jsem svou výpověď skončila, zadíval se na desku stolu, kde měl plno soukromých fotografií pod sklem.

"Nuže," řekl po chvíli," předepíši vám nějaké léky. Sama víte, že ve skutečnosti jsou jen určitou oporou, ale svůj smutek a jeho příčiny nikdo neodstraní jiný, než vy sama. Jako muž vám jen mohu říci, že od ženy se očekává láska a něha, ne hrdinské skutky. Svým způsobem to byl pro vás významný zlom, co jste v životě dál prováděla, jestli šťastný, bůh suď. Někdy se materiální věci nečekaně obrací proti člověku. A já vám to řeknu zcela otevřeně, vy potřebujete lásku a přímost někoho, koho byste opravdu milovala a tím byste se dostala na správnou cestu."

"Já vím," řekla jsem a uvědomovala jsem si, kde se stala chyba. Byla ve mně samotné. Zatvrdila jsem se, propadla jsem nepřátelským vztahům vůči svému okolí a snažila jsem se mu čelit svou představou, že všechno dokáži přemoci silou vůle. V tomto zápase jsem ztrácela víc, než jsem nabývala.

"Nebuďte tak zavilá vůči svému okolí. Možná, že právě proto se kdo bojí k vám přiblížit, aby se nezranil o vás a nebo nemá odvahu otevřít bránu vašich citů, které jsou pevně uzamčeny slovem – nikdy ne. Vědomě jste se zatvrdila a tento stav ve vás převládl. Měla byste odpustit a zapomenout na hloupé lidi. Ti nejsou ve vašem životě významní, ale významné je to, co sama ze sebou uděláte. Milujte především a nejdřív sama sebe. A pamatujte, že osud lze změnit jen jednou."

Vrátila jsem se domů. Zahrada už byla plná rozvitých růží a na drahý nábytek usedal prach. Vzala jsem prachovku a začal uklízet. Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Snažila jsem se proniknout až do nejzazších hlubin mého vědomí a najít jeden jediný náznak touhy po druhém člověku. Ale nebylo tam nic. Než prázdno a bolestné místo. Uvažovala jsem, jestli lze osud měnit dvakrát a nedostala jsem přesvědčivou vnitřní odpověď.

Pokračovala jsem dál.A snažila se pochopit, v čem je ten princip štěstí, spokojenosti a vnitřní síly. Myslím, že v lásce, ale bude to ještě dlouho trvat, než ji v sobě najdu.

©Maura, 2008. All rights reserved.

.